Tradiční soutěž vyhlašovaná muzeem Jihlava je opět tu. Přeji všem hodně úspěchů.

Výstava fotografií Miloslava Stibora Tělo a kámen REVIVAL! probíhá v galerii Daguerre v Brně 14. 6. 2010 – 31. 7. 2010.

PaedDr. Miloslav Stibor
Narozený roku 1927 v Olomouci, člen Unie výtvarných umělců, Asociace fotografů, nositel mezinárodního fotografického titulu MFIAP (Maitre de la Fédération Internationale de l'Art Photographique). Realizoval na 150 samostatných výstav a zúčastnil se 450 kolektivních výstav v České republice a zejména v zahraničí. Ve své funkci ředitele Základní umělecké školy od 70. let 20. století aktivně prosazoval zavedení fotografie jako samostatného oboru a je autorem první učebnice fotografie vydané pro potřeby výuky na těchto školách. Působil jako lektor a člen mnoha mezinárodních fotografických porot a v posledních třiceti letech též jako pedagog Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Převážná část jeho díla je věnována figurální fotografii, kterou uplatňuje jak v komorním měřítku, tak v rozměrných panó na výzdobu společenských místností. Dominantní jsou zejména akty inspirované ženskými postavami staré řecké mytologie. Druhou zájmovou oblastí jsou sochařské a architektonické památky historických kulturních epoch. Za tímto účelem navštívil 25 zemí světa a uskutečnil řadu specializovaných výstav, zejména v zahraničí.

Salon Daguerre - art exil denně 16 až 01 h - Slovákova 1, Brno

Jedinečnou putovní výstavu sférických fotografií ČESKÁ PANORAMATA, můžete tentokrát shlédnout na Vysočině na pěti místech současně po celou dobu letních prázdnin. Od 1. července až do 29. srpna si úchvatné sférické fotografie můžete prohlédnout v Zoo Jihlava v galerii u nového vstupu a v africké vesnici Matongo. Ve stejnou dobu budou putovní výstava Česká panoramata zdobit i kostel sv. Víta v Pelhřimově a Muzeum Vysočiny v Havlíčkově Brodě. Od 27. července až do 29. srpna pak bude další část putovní výstavy k vidění v telčské Galerii ve vestibulu radnice. Od 1. srpna pak v Šiklandu v Zámeckém statku v Dolní Rožínce. Partnerem výstavy je rovněž pelhřimovská Agentura DOBRÝ DEN a VYSOČINA TOURISM p.o. Kraje Vysočina.

Dnes jsem šel po delší době na vycházku, pěkné počasí a pes mě vytáhli od počítače.Venku je nádherně a tak to byla jedna z těch asi pěti vycházek za rok které mám jako bonus k fotografování. Je tak krásně, že i když nic nenafotím jdu domů spokojený a odpočatý. Rybáři by mi rozuměli, samota, klid, a příroda je skvělý úlovek.
Druhý typ vycházky je když donesu pěkné fotky a nejlíp takové které ukazují můj posun o krůček dál.Spojit tyhle dvě dohromady by byla třeskutá paráda.

V Jihlavě proběhla výstava Idy Saudkové „Krása“. Protože mě zaujala už její loňská výstava v Třebíči zajel jsem se podívat do Mahlerova domu kde se výstava konala, abych se podíval co nového vytvořila.Jedná se o černobílé aranžované portréty 60x50 cm pořízené klasickou technikou. Celý cyklus zahrnuje kombinaci kompozic ve stylu „film noir až po fotografie, odvozené od komiksového žánru. Fotografie ve stylu Film noir se vyznačují neokázalým černobílým vzhledem založeným na německé expresionistické kinematografii padesátých let. Mnoho z příběhů a postav je odvozeno z detektivních románů z období hospodářské krize ve Spojených státech, charakteristických pro svou cyničnost a necitelnost. Autorka má vyhraněný rukopis, který se výrazně liší, od tvorby Jana Saudka a má za sebou mnoho úspěšných výstav. Velmi mě zaujaly fotografie „Infantka“ a „Torzo“ pro mě dvě nejlepší fotografie.Výstava je i poctou lidem kteří našli odvahu odlišit se, žít na hraně nejet pohodlně ve středním proudu ale výrazně z něj vybočit. Nic proti tomu, každý má právo žít podle svých představ, jen doufám, že nevybočili směrem jakým jsou zachyceni fotoaparátem Idy Saudkové.Výstavě to ale neubírá na zajímavosti a rozhodně stálo za to ji shlédnout.

Četl jsem inspirativní článek Jany Oborné o názvech fotografií, a napadlo mě že to je zajímavé téma, ke kterému bych mohl něco napsat. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel a tak je nejvyšší čas to napravit. Většinou se pojmenování fotky vyhýbám, protože mě nic kloudného nenapadá, a zabít fotku hloupým nebo popisným názvem se mi nechce. Trochu to omlouvám známým tvrzením že „fotka má mluvit sama, ale cítím že tohle úsloví až tak nesedí a leckdy omlouvá neschopnost vymyslet něco, co fotku zvedne,dá jí nový význam, navede diváka jak ji vnímat, zkrátka ji vylepší. Je spíše obranou před blbostmi. Název u fotky může být a nemusí, ale když je pak z nějakého důvodu, může totiž hodně pomoci nebo hodně ublížit.Názvy spíše neurčité, volnější, které spíše podnítí fantazii, než ji potlačí jsou vhodné tam kde jde o to autorovi o to aby si každý našel to své nebo jen zprostředkoval radost z „puštění fantazie na špacír“. :) Jinou možností je zvolit název tak aby fotografii obestřel rouškou tajemství. Název může naopak napovědět, co se na fotce objeví a diváka nasměrovat tak jak si autor přeje aby ji vnímal. „Bez názvu“ je výzva k divákovi, aby vstoupil do meditativního dialogu s autorem, který je často překvapen k čemu jeho fotografie diváka přivedla. Kam název určitě patří, jsou fotky v sérii, názvy jednotlivých fotek které by jinak zapadly a samy o sobě byly o ničem diváka vedou a dávají smysl vložení konkrétní fotky do série a pochopení série jako celku.
Na závěr bych rád řekl že nějak v podvědomí cítím že název k dobré fotce patří,a jako u samotné fotografie i u jejího názvu je důležitá kreativita, nejen fotka ale i název musí mít "šmrnc".